Bohatství, moc a sláva.
Sláva, moc a bohatství jsou
pokušením pro člověka, ale zároveň i velkým nebezpečím pro jeho čest a
charakter: nemoc z moci, povýšenost, arogance, nedodržování zákonů.... Většině
lidí by mělo stačit, že dosáhnou jen jedné ze tří možností
uvedených v titulku. Sokolové o tom jistě hodně vědí, proto mají
heslo "Ni zisk, ni slávu". Lidí, kteří měli vše a zůstali slušní,
nebylo a není příliš mnoho. Napadá mě T.G. Masaryk. Člověk , aby se ubránil,
musí o těchto nebezpečích jednak vědět a jednak musí mít dostatek pevné
vůle, aby nepodlehl. Zvláště proto, že podlehnout je tak příjemné. O
nebezpečí vím, vůli také nemám právě slabou (uběhl jsem 35 maratónů a
žádný nevzdal), ale stejně je to příliš riskantní. Vloni
jsem kandidoval do Senátu. Při zvolení, které nebylo příliš pravděpodobné,
bych dosáhl určitého podílu na moci. Současně bych mimo služební
náhrady dostával ještě plat ve výši asi trojnásobku průměrného měsíčního
platu ve státě t.j. asi 39.000 Kč, což by časem mohlo vést k tomu, že
bych mohl zbohatnout. Je tu ještě jedno další nebezpečí. Kdybych
totiž plnil (na rozdíl od většiny politiků) svůj volební program, mohl
bych se stát dokonce i populárním. A rázem bych pak mohl být v problémech.
Aby se tak nestalo, rozhodl jsem se preventivně omezit možnosti svého
zbohatnutí. Jak? Jednoduše. Bral jsem v té době předčasný důchod ve výši
5400 Kč. Vše, co bych dostal jako senátorský plat nad tuto částku, jsem
byl rozhodnut věnovat na dobročinné účely v okresech Jablonec n.N. a
Semily. Mám totiž celkem vše, co potřebuji ke spokojenému, byť skromnému
životu. Tvrdím, že je lépe být chudý a skromný, než bohatý a
neskromný. Nešlo tudíž o furiantské gesto. Vyřešil bych tím hned tři
problémy najednou: zaprvé bych se zbavil nebezpečí úpadku charakteru,
zadruhé bych se neodtrhl od každodenních problémů většiny svých voličů
a zatřetí bych lidem ukázal, že politiku je možno dělat
nikoliv jen pro svůj prospěch, jak se domnívá veřejné mínění,
ale jako službu společnosti. Když je tato služba úspěšná, přinese prospěch
i politikovi. Neboť nakonec i on je občan. Navíc pocit uspokojení z pomoci
potřebným má také svou váhu.
Hodnotu peněz (zisku) může překonat dobrý pocit
z prospěšné činnosti. Nevadí mi např., že na sběru papíru prodělávám
(provozuji čtyři sběrny), neboť vím, že by jinak užitečný papír skončil
na skládce odpadků. Nevadí mi, že v kiosku na Jizerkách mám někdy menší
zisk, když prodávám - asi jako jediný na světě - za ceny, které si určí
zákazník ("volná ekonomika"). Vím totiž, že většina zákazníků
je spokojena s tím, že je zde
nikdo nechce okrádat. Podobně by bylo prospěšnou činností s následným
pocitem uspokojení i sponzorování důležitých společenských aktivit z
platu senátora.
Jako kandidát do Senátu jsem musel ze svých poctivě
vydělaných peněz složit kauci 20.000 Kč. Žádná strana je za mne
neplatila. Protože mne nevolilo více jak 6% voličů, tak má kauce byla převedena
do státního rozpočtu, stejně tak jak se již stalo před čtyřmi lety, kdy
jsem kandidoval poprvé. Nebral jsem to a neberu to jako osobní tragedii. Chápu
to jako sponzorský dar státu. A stát jsem přece také já, ne? Vláda a
Poslanecká sněmovna tyto peníze jistě dobře využijí. Nebo je použijí
pro krytí ztrát bank, na podporu špatně hospodařících velkých podniků,
na provoz zbytečné jaderné elektrárny Temelín, pro platy zprofanovaných
poradců premiéra a podobně?
Jsou totiž i jiné hodnoty než peníze, jsou i jiné
způsoby života než ten konzumní, kterému dnes hodně lidí propadlo. A
nikde není zaručeno, že při tom konzumním jsou lidé více spokojeni. Je to
ovšem otázka vlastního hledání. A to je někdy namáhavé. Navíc hledajícího
odlišuje od většiny. S tímto odlišením se však stále ještě mnoho Čechů
nedokáže vyrovnat. Je sice také menšina, která se odlišuje ráda, ale
nikoliv hledáním jiných možností ke konzumnímu způsobu života, ale tím,
že si dává například kroužky do nosů.
Nepovažuji se za idealistu, Dona Quijota ani za podivína
(deset let podnikání v ČR mě dokonale vyléčilo),
ale za podivíny naopak považuji ty, kteří se celý život ženou za
majetkem, ničí si zdraví a opravdu spokojeni jsou jen málokdy.
Před mnoha lety, ještě za komunistické diktatury,
jsem šel hřebenovku Krkonoš. Bylo hezky a tak se stalo, že přede mnou šla
jedna skupinka hlučných východních Němců a za mnou druhá. Chvíli jsem
trpěl, ale pak jsem sešel do údolí a dal se do tichých Jizerek. A bylo mi
dobře.
Desná
25.1.2001
Zdeněk Joukl
Případné připomínky a náměty posílejte elektronickou poštou.
Kontakt: Z.Joukl@iol.cz