„Kríze“ ( aneb co mám dělat v krizi, když nám vláda mizí? )

Tak nám nikoho nezabili, paní Bochánková, ale zato k nám vtrhla „Kríze“. Nikdo ji nezval, a najednou – koukám - je tu. Nikdo ji zatím neviděl, nevíme tedy jak vypadá, ani nevíme, co chce. Nevíme ani jak dlouho tu bude, ani co nám provede. Ale máme z ní strach. Jo, jako z nevybouchlého granátu. Zapeklitá situáce. Nejhorší je, že nevíme ani, zda se dá uplatit nebo zahnat, zavřít nebo zastrašit. Je jako duch. Jenže duchové bývají i dobří. Že by na téhle potvoře bylo také něco dobrého? No, nevím. A vůbec, kterej blbec ji k nám poslal? To si ji nemohl nechat někde doma ve sklepě v Rakousku a krmit ji nahnilejma jabkama?

„Prej ji, pane Vonásek, zplodili ti gauneři v cizích velkých bankách.“

No jó, půjčovali podnikům a lidem tak štědře a riskantně, že se jim spousta peněz už nevrátila. Klidně bych se vsadil, že někteří se k tomu, aby dali podivný úvěr, nechali i uplatit. A ještě si dávali takový platy a odměny, že by jim mohl závidět i světový hokejista českého původu Jágr. A o odstupném raději ani nemluvím, abych nedostal infarkt nebo nějakou tu rakovinu. Voni se to snad ti jejich manažéři naučili u nás. Vzpomeňte, pani, jak několik let po „sametovce“ hrozila padnout jedna banka za druhou. A to i přesto, že je měl pod palcem z větší části  stát? Stát, tedy i my dva, paní Bochánková, do nich tehdy nacpal nejméně 600 miliard, aby nezkrachovaly. A aby obyčejní lidé, tedy rozumějte především voliči, nepřišli o své úspory, a pak nevolili někoho jiného než vládní strany. Přesto hospodaření státu šlo od deseti k pěti, a tak vláda vymyslela „Klausovy úsporné balíčky“. A pak padla. Myslíte, že ti tuneláři a členové dozorčích a správních rad v našich bankách byli někdy aspoň zveřejněný, pranýřovaný, nebo dokonce potrestaný? 

„No, to je jasný, že jo!“

 Co Vás vede, Bochánková, to byste mě rozesmála. Byli přece většinou určeni vládními stranami, a ty je kryly.

Horší je, že ani ti Američani a jiní se od nás nepoučili, a tak ji tu mršku máme! Co myslíte paní Bochánková, že to bude pro nás znamenat?

 „No, přeci pane Vonásek, že si budeme muset utáhnout opasky“.

Ale kdepak, milá dámo, my totiž jen trochu přestaneme plejtvat! Plejtváme totiž tak, že je to do nebe volající. Stejně tak plejtvali v Říši římské, než se rozpadla. Stejně tak plejtvali ve Francii za Ludvíka čtrnáctého, než přišla revoluce, a nastal konec monarchie. Voni totiž měli všichni smůlu, že k nim ta „Kríze“ nepřišla, aby je včas varovala. Nebo možná i přišla, ale oni propadli „pštrosismu“, a nevšímali si toho. Kdybyste jen věděla, co všechno dobrého, ale drahého jedli, a kolik měli kolem sebe zbytečného přepychu? Dopřávali si skoro stejně tolik jako několikanásobně a v několika státech soudně stíhanej ňákej Koženej. No vono se není, co divit. Blahobyt založenej na plejtvání je jako dům postavený na písku. Sám papež prohlásil život v přepychu za novodobý těžký hřích. Shoduje se s ním i jeden chytrej ekonom, který říká, že po morálním úpadku následuje úpadek ekonomický. Po sedmi letech tučných přichází totiž i sedm let hubených. A kdo je tak blbej, že v tučných letech nesplatí všechny dluhy, a naopak dělá dluhy další, tak se dožije toho, že jen na úrocích pak musí splácet 50 miliard ročně. To je hlupák, co?

„No jó, ale když jsme si takový hlupáky zvolili, tak je to i naše vina“.

 Zvolili, zvolili, vždyť je zvolilo sotva 30 lidí ze sta. Ostatní buď byli proti (30), nebo k volbám vůbec nepřišli (40).

 „Tak je to tedy hlavně vina těch, co nešli volit – Kdo nevolí je vůl!“

No dobře paní Bochánková, asi máte pravdu, ale co teď s tou mrškou „Krízí“ budeme dělat?

Lidi tedy konečně přestanou plýtvat. Nebudou kupovat kraviny, které jim vtlouká do hlavy reklama. Nebudou kupovat to, co nepotřebujou.

Například nová auta – opraví si stará, a nebudou jezdit zbytečně. Vono totiž v osmi autech z deseti jezdí jen řidič sám. A čtyři náklaďáci z deseti jedou zpět prázdný. A těch mrtvejch a raněnejch. O těch chudácích v zasmraděných městech raděj nemluvit!

Nebo oblečení podle poslední módy – navíc, dostatečně dlouho nošené šaty se jednou určitě stanou zase moderníma.

Lidi nebudou plýtvat teplem, elektřinou, vodou a tak dále.

Holt si letos ty Kanáry vyjímečně vodpustíme, paní Bochánková, že jó, a pojedeme na Šumavu nebo do Jizerek.

Věci se budou opravovat, a nebudou se hned házet do kontejnerů na odpady, zvláště do těch kolečkových.

Taky čerstvé jahody v zimě nepůjdou asi již tolik na odbyt, počkáme si tedy až na léto.

„Bude, pane Vonásek, ale také více nezaměstnaných, když nebudeme tolik kupovat, a některé fabriky se zavřou.“

 To jó, tak mi ale napadlo, paní Bochánková, co Váš starej? Dělá? „Dělá.“

A co dělá?

 „Von od tý doby, co ho spolu se státem živíme, tak dělá - dluhy. Ale jinak dělá dobrotu. Nepije, nekouří, pervitin si neveme jak je rok dlouhej, a ani za děvkama už nechodí. Holt mu teď musím stačit já.“

Aby lidi vůbec něco kupovali, tak budou nižší ceny!

„To je paráda, ale když tuneláři budou pořád banky tunelovat, až je tedy státy zachrání před krachem, tak se té „kríze“ nikdy nezbavíme“.

No, to chce právě jeden novej prezident vyřešit tím, že banky, které budou zachráněny (tedy skoro všechny), budou smět platit svým manažérům pouhý jeden milion dolarů odměn za rok.

„To je hezké, ale aby pak voni manažéři nějak nestrádali? Bylo by mi jich bylo moc líto.“

To buďte úplně klidná, mladá paní. Kdyby totiž nějak moc strádali, tak spadnou do sítě.

 „A to jich budou, pane Vonásku, topit v Mississipi, jako my ve Vltavě, když byl středověk?“

Cha, chá, Vy byste tomu dala! Žijeme přeci v moderní době! U nás přece také již zlodějům nesekáme ruce, ale propouštíme je z vazby pro nedostatek důkazů. Tuneláři pěkně spadnou do sítě sociální. Budou dostávat sociální dávky (ovšem podle svého posledního platu), občas si v ňáký bance nějaký ten milion přivydělají načerno, a budou za vodou, a ne ve vodě! „A kdo ty dávky zaplatí?“

 No přeci právě takoví blbci, jako jsme my dvá, milá paní.

„Co jen budem, proboha,  teda dělat? Vy jste pane Vonásek takovej chytrej, a možná, že i inteligentní, poraďte.“

Tak heleďte, Bochánková: mimo menšího plejtvání budeme přednostně kupovat naše výrobky a využívat naše služby, abychom  zaměstnali naše lidi. Ti, co mají pár zbytečných korun „ve slamníku“, je vezmou a budou nakupovat. A to hned, než se bude muset ještě více propouštět. „Kdo rychle dává, dvakrát dává!“ Přeci je bližší košile než kabát, no né? Jenže ti, co to tak již dávno dělají, nám budou nadávat, že trpíme patriotismem, protekcionalismem  nebo něčím podobným. To snad není patriotismus, když stát cpe peníze do bank a automobilek, které jsou na jeho území? A budou chtít, abychom to všechno nedělali, a kupovali pěkně jejich zboží, jako dosud.

„Aby nás pak nakonec z tý Únie nevyloučili pro neposlušnost, ignoranci a švejkovství. To by byla tragédie, nemohli bychom pracovat ani v Rakousku ani v Německu“.

Ale dámo, tam stejně pracovat nemůžeme. Budeme tam moci pracovat, ale až od tý samý doby, co si oni budou moci u nás kupovat naši zemědělskou půdu. Až ji koupí, pak už si v době krize nevypěstujem ani ty brambory. Takoví jsme dobráci.

„Pane Vonásku, mně to připadá, že nejsme dobráci, ale spíš takoví blbci.“

Ale ženská, to si můžete myslet, ale nesmíte to říkat, nebo nám přestanou z tý Únie dávat prachy, který jsme do ní dali. A přestanou nám nařizovat, kolik čeho smíme chovat a pěstovat, a jak to má vypadat. Co bychom si pak počali? Rusové a komunisti nám už neporadí.

Víte co, já jdu do hospody. Dám si jedno ještě nezakázaný český pivo, jednoho zakázanýho utopence a zazdím ho zakázaným rumem. A ať si pak na mne přijde ta jedna „Kríze!“

A až mne donesou domů, tak si před spaním budu přemejšlet o tom, jak si levně zpříjemnit život“.

Zdeněk Joukl        (praktický sociolog)                                březen 2009